V posledních letech jsme stále častěji svědky zarážející skutečnosti, že nejedna osoba či osobnost veřejného života je odhalena jako vykrádač cizích textů. Tedy jako plagiátor, který neváhal ve snaze dosáhnout určité univerzitní hodnosti opisovat cizí texty bez standardního odkazu či citace – a docela bez uzardění. Svého času takto smutně proslul německý ministr obrany, posléze přezdívaný „von Googleberg“, stejně jako jeho kolegyně z resortu školství. Ušetřen veřejného odhalení nezůstal ani maďarský prezident, jinak bývalý vynikající šermíř, olympijský vítěz. Ale nehledejme jen za humny! Česká kotlina není rozhodně vůči takovým projevům imunní. Bývalá starostka jednoho severočeského města a desítky jiných, třeba na plzeňských právech, jsou dokladem tohoto neblahého trendu i v českých poměrech.

          Ponechme tyto „vysoce postavené“ stranou a snižme poznávací horizont do každodenní reality historické práce. Je známo, že rozvoj nových technik či technologií přináší s sebou nejen blaho, ale i nejeden negativní rys, který má patrně objektivní i subjektivní stránku věci. Nárůst počtu vysokoškolského studentstva v posledních dvou dekádách s sebou přinesl mnoho nového, zejména ve spojení s moderními informačními technologiemi. To nové je ovšem nejen pozitivní, ale dílem i značně negativní. Proč by jinak musely být vynalézány a nasazovány počítačové („antiplagiátorské“) programy, které odhalují, že ten který student či studentka při vytváření určité kvalifikační práce podlehli vábení opisování? Jde o zvláštní psychologický jev, či docela chladnou pragmatickou úvahu těch, kteří sahají k takovým prostředkům? Zdá se mi, že je tu docela prostá kalkulace: čas jsou peníze, a bez práce mohou být i koláče, abych opravil jedno staré české přísloví… V tomto případě jde o jakýsi odraz dnešní doby.

          Horší situace však může nastat v případě, kdy autor, který je současně mladým vysokoškolským pedagogem, přistoupí s klidem k opisování cizích textů. A to dokonce textů svých žáků. A to třeba proto, aby vylepšil vlastní odbornou práci, případně aby s menší námahou napsal text, řekněme do dnes často vznikající publikace známé jako kolektivní monografie. Ovšem, není opisování jako opisování. Přehlížíme-li dějiny oboru historie ve 20. století, nacházíme občas takovou myšlenkovou a argumentační podobnost mezi dvěma pracemi dvou různých autorů, že to může až překvapit. A nemusí jít v každém případě o vědomé plagiátorství. Ovšem takovéto případy jsou poměrně vzácné a v celkovém prostoru plagiátorství jsou něčím jako bílou vránou.

          V poslední době lze však zaznamenat i jiný rys. Je jím cílevědomé vykrádání cizích textů a jejich využití pro vlastní publikační účely, a to jak v kvalifikačních pracích, tak v jiných literárních výstupech. Na takový postup jsem narazil před určitou dobou ve spojení s jihem Čech a tamní univerzitou, přesněji její nedávno založenou filozofickou fakultou. Ostatně již před lety jsem byl tu a tam upozorňován, že ten který text vzniklý na jihu není (přinejmenším zčásti) dílem historika, který je pod dílem podepsán… Ale to na tomto místě ponechme stranou. Obraťme se přímo k takovým textům.

Světy posledních Rožmberků

          Výpravně a reprezentativně vypadá publikace Světy posledních Rožmberků, pod kterou je podepsán Václav Bůžek s kolektivem. Kniha vyšla v roce 2011. Zajímavě koncipovaná tzv. kolektivní monografie, bohatě obrazově vybavená publikace, představuje důstojný vklad Jihočeské univerzity k 400. výročí vymření legendárního rodu. Však také kniha získala cenu rektora této univerzity. Bližší pohled na některé texty však prozrazuje určité pro někoho docela nečekané skutečnosti. Pozorný čtenář by neměl přehlédnout, že ne ve všech ohledech a po všech stránkách jde o knihu s původními odbornými texty historiků z ambiciózního Historického ústavu FF JU. Realita je tu poněkud jiná. Jiná v tom smyslu, že ve svém důsledku snižuje poctivé snažení jedněch o napsání kvalitní původní studie a sráží je na úroveň textů spojených s nepůvodností, opisováním, plagiátorstvím, tedy vykrádáním prací jiných autorů. Ano, i takové jsou Světy posledních Rožmberků. Takovéto tvrzení, jistě docela silné, mohu bez potíží velmi zásadně podpořit.

          V uvedené polytematicky koncipované publikaci byla přirozeně věnována nemalá pozornost otázkám sociálním, hospodářským a dalším podobným. Jedná se o témata, kterými jsem se sám před lety „v rožmberském kontextu“ poměrně dlouhodobě a detailně zabýval. Tyto partie mě proto zajímaly přednostně, například kapitola věnovaná poplužním dvorům. Napsal ji Jaroslav Dibelka. Při četbě jsem narazil na nečekaný moment. Uvědomil jsem si, že čtu vlastní věty, které jsem napsal před řadou let. Doslovné pasáže ale nebyly vloženy do uvozovek, jak velí v obecný standard. Jejich autor se spokojil s jakýmsi rámcovým odkazem na celou studii; že se jedná o přejatý text, nelze bez dalšího zkoumání poznat.

          Toto zjištění ve mně přirozeně vzbudilo podezření, že podobným způsobem může být zkonstruována celá tato partie, případně jiné, které uvedený autor do publikace napsal. Přispěla k tomu i samotná stavba příspěvku, jeho logická struktura a argumentace. Ta je opravdu prazvláštní. Tvrzení na jedné straně knihy si přímo odporuje s výkladem na straně druhé. Ne, v tomto případě se nejedná o absenci schopnosti vystavět historický text alespoň trochu logicky… Text byl totiž zkompilován docela jiným způsobem! A to tak, že jeden odstavec poskytl Alois Míka, další František Kavka, následoval Karel Pletzer – a tak podobně… A byli tito zvěčnělí autoři citováni, nebo alespoň rámcově uváděni jako zdroje informací? Odpověď na tuto otázku je v podstatě jednoznačná: jen tu a tam, a to ještě obecně, vždy jen s odkazem na celý článek či knihu. Kompilátor a autor tohoto textu J. Dibelka v jedné osobě tu totiž postupoval docela rafinovaně. Odcitoval rámcově práci a pak z ní opisoval celé odstavce, aniž by je dal do uvozovek, jak velí celosvětový úzus historické práce.

          Jaroslav Dibelka se tímto eticky nepřijatelným způsobem vyrovnal s řadou témat, kterými přispěl do sledované monografie: poddaní, mlýny, hospody, ovčáci, sklářské huti, loupežníci, lidé na okraji společnosti. Jde o více než 80 tiskových stran! Pohleďme detailněji třeba na to, jak jsou zpracovány mlýny. Nejeden autor je tu vytěžen již naznačenou metodou, tedy prostě vykraden. V příloze tohoto materiálu je otištěn celý text J. Dibelky Každodennost mlýnů, in: Světy posledních Rožmberků, s. 430-441 (levý sloupec) a zároveň zdroje, zpravidla necitované (pravý sloupec).

          Ani s popsaným způsobem plagiátorství se ale J. Dibelka nespokojil. V publikaci takto využil i diplomované  práce studentů historie… Takto zapracoval do kapitoly o mlynářství diplomovou (kvalifikační) práci Jiřího Čondla Kariéra a čest mlynářů na třeboňském panství 1590–1740 z roku 2007. Některé stránky této diplomové práce opsal i více než z poloviny. Opět rámcově odkázal na tuto práci a pak z ní tvrdě a nekompromisně opisoval a opisoval. Velmi podobně využil jinou kvalifikační práci – totiž Přemysla Vaňka. Ta dokonce vyšla v roce 1997 tiskem jako Všední život v jihočeských mlýnech 18. století.

Obranné strategie

          J. Dibelka uvedeným postupem obohatil i svoji disertační práci z roku 2010 Obranné strategie mužů a žen obviněných ze smilstva a cizoložství na třeboňském panství přelomu 17. a 18. století. Venkované jako aktéři všedního života ve světle trestně právní agendy. Zase postačí jedna jediná ukázka. Roku 2004 obhájil na stejném pracovišti, kde je profesionálně činný J. Dibelka, Pavel Matlas rigorózní práci na téma Hrdelní soudnictví na panství Hluboká nad Vltavou (1661–1765). V této práci je zajímavý úvod, který P. Matlas nikdy nepublikoval, zato J. Dibelka to pod svým jménem dokázal hned dvakrát, a to jednak časopisecky, v Českém časopise historickém 106, 2008, s. 20-21, a posléze v knižní podobě své disertace pod názvem Obranné strategie mužů a žen obviněných ze smilstva a cizoložství. Panství Třeboň na přelomu 17. a 18. století, 2012, s. 20-23.

          J. Dibelka byl při psaní a strukturování své disertace v nejednom ohledu naprosto koncepčně závislý na zahraniční literatuře, primárně německé. Proto přirozeně nelze vyloučit ani možnost, že ta která partie jeho monografie byla jednoduše opsána odtud. To ale není mým úkolem prověřovat. Snad si toho mohli (přesněji měli) povšimnout recenzenti původní disertační práce.

Závěr

          Provedená sonda do prapodivných literárních aktivit mladého jihočeského historika Jaroslava Dibelky prozradila, že jeho texty obsahují nemalé množství ukradených pasáží z prací historiků, dílem žijících, dílem již nežijících.  Rozsah této plagiátorské činnosti překračuje vše, s čím jsem se za bezmála čtyři dekády vlastní historiografické práce setkal. Nemělo by proto překvapit, že jsem tento smutný objev sdělil zjara roku 2013 rektorovi Jihočeské univerzity. Byl tím nemálo zaskočen. Následně bylo provedeno jakési šetření, které poměrně jednoznačně zametlo Dibelkovy plagiátorské aktivity pod koberec. A to byl důvod, proč jsem se rozhodl tuto plagiátorskou kauzu zveřejnit v odborném tisku.

          Považuji totiž tento případ za bezprecedentní záležitost, která elementárně pošlapává etiku vědecké práce na poli historie. Jak na takovouto skutečnost mohou reagovat mladí adepti oboru? Vždyť není nesnadné představit si úvahu na téma: když to prošlo tomuto pedagogovi, proč by to nemělo projít mně, studentovi? A myslím, že je v zájmu české historické vědy, aby se dokázala zásadně a na standardní úrovni vypořádat s plagiátory takového kalibru. Tedy nikoli jako Jihočeská univerzita, jež předstíráním horlivého vyšetřování následovala příklad jednoho staršího italského filmu, který se jmenoval příznačně: Vyšetřování skončilo – zapomeňte…

Dokumenty identifikující plagiátorství.

Pro jejich zobrazení prosím klikněte na název souboru.

• Srovnání textu Jaroslava Dibelky a Pavla Matlase
• Srovnání textu Jaroslava Dibelky (publikace Každodennost mlýnů)

 Pro návrat na seznam aktuálních studií prosím klikněte zde